Oči

Báseň v próze – poslední před mým nástupem na vojnu (1989).


To čekání v dešti mi už vážně lezlo na nervy.
Přišla o devatenáct minut později, knotovitou srst přilepenou k promodrávající kůži.
„Promiň,“ zašeptala, pomžikávajíc opuchlými vičky. Všiml jsem si, že je nalíčená. Nemohl jsem se ubránit smíchu, ač se mi už nejmíň stokrát pokoušela vysvětlit, že hráškově zelená rtěnka jde každé velbloudí jalovici (pardon, slečně!) náramně k pleti. Nad kopýtky na jehlách jsem raději mávl rukou.

– – Úplně poprvé jsem Dromedárku spatřil asi před osmi týdny. Ležela v strouze na okraji pole, šedého jinovatkou; neměla už sil na to, aby odrážela nálety havranů, kteří s rozkoší vytrhávali ze vzdouvajícího se břicha kousky teplého masa. V jejích očích nebylo stopy po tělesném utrpení; její oči žalovaly bolest z osamění a zrady. Její oči byly oči tohoto světa.
Vyzvedl jsem zbytky jejího těla z příkopu a odnesl je k sobě domů.
Zotavovala se nad očekávání rychle. Její vlna záhy prokvetla odstínem písečných přesypů.
Zpod radiátoru bojácně pomlaskávala na vemínkaté skřítky Zásuvčíky, kteří ji krmili medem a metličkami asparágu.
Jen ty oči, ach ano, z těch očí jakživa neměla vyprchat nastřádaná bolest; její oči byly pelyněk a její oči byly zvon a její oči byly dým.

– – Kavárnička je útulná a teplá míchanými vejci a kroky buclaté servírky. Pijeme Manhattan, Dromedárčin zamilovaný koktejl. Úlomky ledu chřestí o ojíněnou stěnu šejkru. I její oči jsou plné ledu – bledých stroupků, mezi něž křišťálový vichr nasel tucty havraních pírek.
Už nevím, kdo z nás dvou začal.
Tichý nápěv vroubil onen okamžik, kdy jsme se rozpustili jeden v druhém.
Strop byl pojednou slunečný den a strop byl náhle měsíčná noc, strop byl růže a strop byl šváb. Strop byl škraloup ledu a byl první verš básně. Básně o očích. O jejích očích. O očích tohoto světa…

 

Líbí? Děkuji za sdílení!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *