O Župánkovi a Košilce

Pohádka pro předškolní děti. Slibuji, že bude mít méně epizod než Ordinace v Růžové zahradě…


I

Před mnoha a mnoha lety – to jste ještě, milé děti, byly tá-á-ákhle malinké – žila v jednom městě holčička jménem Nikolka. Společně s bratříčkem Danečkem a rodiči obývali krásný byt s velkými okny, kterými do bytu proudila spousta světla.

Nikolka se tuze ráda strojila, a tak měla skříně plné nejrůznějších košil, triček, šatů, zástěr, vest, kabátů a plášťů, sukní a kalhot, kalhotek, ponožek a punčocháčů. Všechny ty úžasné oblečky Nikolce kupovali tatínek s maminkou, kteří své děti nade vše milovali.

Každý večer, když Nikolka s Danečkem tiše usínali ve svých postýlkách, Nikolčiny oblečky ve skříních ožívaly. Zásuvky skříněk se vždy jemně pootevřely a oblečky si začaly protahovat rukávy a nohavice, tak jako si lidé protahují po dlouhém ležení ztuhlé ruce a nohy.

A když se tak oblečky pěkně protáhly, vyskočily z pootevřených zásuvek a začaly vesele tančit po koberci, zalitém stříbrným měsíčním světlem. Byl to krásný pohled; Nikolce s Danečkem by se nad tou krásou jistě zatajil dech – jenže obě děti hluboce spaly a o tanci Nikolčiných oblečků neměly ani potuchy.

„Ty ale máš, Košilko, nádherné knoflíčky u krku,“ povídá jeden obleček druhému. „A ty zase, Župánku, moc hezké zelené a červené prošívání nad pasem,“ odvětí druhý obleček prvnímu.

A tak tam každou noc tančily ve svitu měsíce – oblečky vonící čistotou, potřásající rukávy a nohavicemi, které maminka jako vždy pečlivě vyžehlila. Tančily a tančily – až do božího rána, kdy s prvním slunečním paprskem vklouzly zpět do svých zásuvek, které se se zazvoněním tatínkova budíku zlehýnka zavřely…

II

Jistě jste si, milé děti, všimly, že dva z Nikolčiných oblečků v sobě začaly nacházet zalíbení. Vzpomenete si, které to byly? Ano, samozřejmě – Župánek s Košilkou.

„Župánku, Župánku můj milý, zdalipak mě dnes večer zase vyzveš k tanci?“ přemítala toužebně Košilka v nejhořejší přihrádce Nikolčiny šatní skříně. „Košilko, Košilko moje drahá, kdy už konečně sluníčko zapadne a já tě budu moci znovu obejmout – lehoučkou jak pírko a hebčí nežli pohlazení vánku?“ hořel nedočkavostí v zásuvce o několik pater níž rozechvělý Župánek.

(Pokračování příště)

 

Líbí? Děkuji za sdílení!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *