Jak nachytat ryby, i když (prý) neberou – 1. díl

Úvod mého celoročního seriálu v časopise Rybářství (2015).


Odvážný název pro rybářský seriál, co říkáte?

Já však trvám na tom, že ryby berou v podstatě pořád. Ano, je pár dní v roce, kdy je to s braním horší. Tyto periody však nikdy netrvají dlouho.

Ostatně, kdysi nejhorší údobí z hlediska braní, tedy mrazivé zimy s hladinou pokrytou ledem o tloušťce často několika decimetrů, dnes mohou být – díky možnosti chytání na dírkách – naopak časem rybářských žní.

Příčina neúspěchu č. 1: předsudky

Tento seriál o úspěšném lovu ryb za (téměř) všech okolností bude především o boji s předsudky. Právě ty, jak zjišťuji při každé vycházce k vodě, jsou hlavní příčinou rybářského neúspěchu.

Namátkou: všimli jste si, že rybáři s oblibou chytají tam, kde ryby nejsou? Teď ale nemám na mysli lov na revírech po otravě či na vodách, které se zarybňují velmi málo nebo dokonce vůbec.

Čtyři srpnové vycházky jsem věnoval jednomu rybničnímu revíru v našem kraji. Slibuji, že v tomto seriálu nebudu tajit, kde ryby skutečně chytám; dnes však učiním výjimku, neboť se jedná o revír místního významu, kde smějí lovit pouze členové MO ČRS Liberec.

Přestože se ryby po celé čtyři dny promenovaly jak modelky na molu; přestože kapři vyskakovali nad hladinu a chybělo už jen, aby zvolali: „Rybáři milí, tady jsme, nahazujte sem!“, devět z deseti lovících bombardovalo krmítky hladinu desítky metrů od ryb. „Šrot“ se bez užitku sypal do hloubek uprostřed nádrže, kam se kapři stáhnou někdy koncem října či v listopadu…

Jdu na to jinak

Tím desátým lovícím, který se vymkl, jsem byl já.

S jedním plavačkovým prutem, na nízké stoličce, potichu. Hrst spařené řepky se strouhankou a několika zrnky zlaté kukuřice vhazuji do rybníka jen pět metrů od sebe, šikmo doleva, asi dva metry od ponořených větví. Tutový flek, ale taky – tutová past na návazce. Přijde-li čtyřkiláč, bude zle, přemýšlím. Ale, jak říkával můj velký rybářský vzor, Ing. Zdeněk Šimek – trocha rizika je kořením každé lidské činnosti…

Zarážku klouzavého splávku jsem nastavil tak, aby na dně leželo asi 15 cm návazce s háčkem a nástrahou. Nahodil jsem spodním kyvadlovým hodem a sestavu před dopadem na hladinu jemně přibrzdil ukazováčkem na odhozové hraně cívky navijáku. Tak lze totiž zabránit tomu, aby splávek při náhozu předběhl vlasec s olůvky a háčkem; výsledkem zpravidla bývá pořádná motanice. Nehledě na to, že nekontrolované žuchnutí angličáku do loviště o hloubce sotva jednoho metru by plaché ryby na dlouhou dobu spolehlivě odehnalo.

Záběr na sebe nenechá dlouho čekat…

Nervózní potřásání hlavou, chabý odpor při zdolávání – a z vody jde „jako po másle“ první perlín. Z krásy bronzových boků a krvavě červených ploutví této rybky mám vždycky radost; dnes však toužím povodit si na plavačkové děličce přeci jen jiného „baculáče“!

Splávek posílám ještě blíže k ponořeným větvím. Rumělkově červenou anténku olizují vlnky, pleskavě se rozpadající v mámivá zrcátka. Abych dal očím trochu odpočinout, obhlížím břeh nalevo od sebe: na pokřivených, pichlavých větvičkách ostružiníku se černají ovlhlé plody, lákající k ochutnání… Když se pohledem vrátím zpět, splávek se právě s tichou grácií šikmo zanořuje pod zlatohnědou hladinu rybníka. Tak elegantně, tak procítěně dokáže waggler stopit jen jediná ryba. Šupináč? Lysec? Zásek je rychlý a jistý. První dojem? Úchvatný. Je nádherné cítit již v okamžiku, kdy špička háčku proniká tkání rybích úst, že nástrahu po dlouhé době zase popadla ryba s velkým R.

Rybář míní – svatý Petr mění

Jenže – znáte to. Únikové cesty kaprů, kteří si troufají „koštovat“ naše laskominy v těsné blízkosti břehu, jsou vždy krátké. Do nejbližší překážky! Také tento „vodní býček“ se rozhodl připojit k řadě siláků, které mi nebylo dáno nikdy spatřit. Nezadržitelně se vrhá do změti potopených větví. Potměšilé lupnutí návazce a – ticho. Ticho, které bolí…

To bylo naposled, říkám si v duchu, co jsem ti povolil. Příště, i kdybych měl zlomit prut, i kdyby mi měl vlasec amputovat prst či klidně celou ruku, nepovolím. UŽ NIKDY.

Netušil jsem, jak brzy mi svatý Petr umožní vyzkoušet „kapří bič“, tedy zdolávání kapra bez pomoci navijáku.

Záběr dalšího kapra přijde ještě do tmy.

A vy už víte proč. Chytám totiž zásadně blízko břehu!

Při našem příštím setkání si shrneme, čím vším jsme se odlišili od rybářů, kterým to „ani neťuklo“. A taky si řekneme, jak to nezkazit, když už to „ťukne“.

 

Líbí? Děkuji za sdílení!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *